Řeknu vám, že s muži je to někdy opravdu hodně složité. A více než složité. Jsem už pět let sama, nemohu najít nikde žádného partnera. Ale není to tak, že bych nechtěla partnera. Já bych si opravdu už někoho přála, abych s někým mohla být, abych se k někomu mohla přitulit a s někým usínat a také se s někým probouzet. Jenomže bohužel stále nemohu najít někoho, kdo by takhle ke mně byl. Měla jsem už několik rande, asi dvě nebo tři rande, ale vždycky z toho sešlo, vždycky mi ten muž něčím nevyhovoval. Jednou měl takovou opravdu hodně nedostatečnou hygienu, což mi opravdu hodně vadilo a další zase mi přišel, že je úplně bez peněz a chtěl, abych všechno platila já.
Takže jsem si řekla, že raději budu sama a nechám tomu volný průběh. Na internetu už jsem se také zrušila obě dvě seznamky, měla jsem dvě seznamky, abych našla partnera, aby to bylo lehčí, protože u nás ve městě už snad každého znám a vůbec neznám nikoho, kdo by byl volný. Všichni normální muži jsou zadaní, což se ale nedivím. Je logické, že normální pánové budou zadaní, ihned navíc také už mají své rodiny a já jednoznačně nechci někoho, kdo má už manželku a nechtěla bych být rozhodně ničí milenka, takže jsem si řekla, že tomu opravdu nechám zmíněný průběh, jak jsem již řekla a budu raději v klidu.
Myslím si, že mnoho lidí také takhle čeká na někoho, na nějakého partnera, na kterého narazí úplně náhodě. Třeba v obchodě při čekání na pokladnu, někde ve frontě nebo u lékaře a tak podobně. Sice já chodím sportovat, hraji tenis a občas také rekreačně golf, ale i tam bohužel nikoho nemůžu sehnat. Všichni tam jsou v páru, všichni tam jsou napárování, takže jsem si řekla, že mě je snad asi souzeno, abych byla nadosmrti sama, protože mi řekněte, že já ve třiceti letech si nemůžu najít partnera. Už pět letech jsem sama. Nebo to je tím, že mám postiženého syna? Možná. Ale zatím mi to ještě nikdo nikdy neřekl do očí. Budu doufat, že takhle to vůbec není. Ta věc a ten důvod, kvůli kterému bych si nenašla partnera a synovi náhradního tatínka.